cestování
Cestování miluji. Několik let po sobě jsme s manželem a dětmi jezdily do Itálie. Ovšem né nahoru, ale až dolu k Sicilii do Calabrie. Je to jedno z nejkrásnějších míst, které jsem zatím navštívila. Jak jsem řekla, miluji cestování. ALe hlavně to vše, co s tím souvisí. Takže když přišlo kýžené léto a čas odjezdu, plánovaly jsme vyjet na noc, aby se bylo méně aut. Pro mě to obnášelo příprava asi 3 kg řízků, připravit zeleninku, nějakou tu mňamku na cestu a do termosky kávu. V řízení se s manželem střídáme, skoro rovnocenně. On řídí kolem 600 km já pak kolem 200 km a zase manžel. Takže je to skoro vyrovnané. Cesta je to opravdu daleká a náročná. Ale stojí to za to. Takže jsem připravila hromadu řízků, a všeho dalšího a v chodbě u dveří stály vyrovnané kufry a tašky že se nedalo chodit jinak než malou uličkou. Nechápala jsem kam to dáme v našem autíčku, ale věřila jsem manželovi. Kolem 2 hodiny jsme se šly natáhnout, aby jsme byly odpočatí na cestu. Budík nařízený na 19,00 hodinu kdy byl plánovaný výjezd. Nastal ten okamžik, kdy jsme snášely kufry dolu k autu. Musím říct, že jsme jely na 14 dní. Což chápete, že jsem musela sbalit i teplé věci, co kdyby náhodou nebylo krásně. Ikdyž v místech jako je Calabrie prší snad jednou za 20 let. Ale co kdyby. Nesmělo se zapomenout na kazeťák, aby jsme si večer mohly pustit písničky. Vše bylo dole u auta a manžel se všemožně snažil to tam nějak poskládat, aby aspoň viděl zadním okýnkem kousek ven. Samozřejemě jsem si vyslechla, že jsem blázen, proč toho tahám tolik. Ale nakonec to do auta namačkal a vyrazily jsme. Když jsme ujely od našeho domu asi 50 km tak naše milované děti už měli hlad. Takže se vybalila první svačinka. Padly první řízečky s okurkou a samořejmě když jedí děti my taky. Kilometry ubíhaly a za další hodinku měly kluci opět hlad. Manžel opět trpělivě zastavil, já vyndala další řízky a s pocitem blaženého klidu jsme opět vyrazily. Takovýmhle tempem dojde jídlo už za pár hodin. To bylo první co mě napadlo. Zapoměla jsem dodat, že mám takovou malou úchylku. V momentě kdy cestuju, potřebuji mít stále přísun kávy. Ale né ledajaké kávy, ta která byla v termosce byla pro manžela, aby neusnul. Já miluji kávy od benzínových stanic. Při překročení hranice s Itálií mám nutnost zastavit u každé benzínky a dát si jejich cappuccino. No když vezmu, že v Itálii okolo dálnice je benzínek dostatek, znamenalo to, že zhruba po 50 km jsme stavěly. Mám milujícího manžela, který trpělivě a bez odmlouvání stavěl pokaždé když jsme míjely benzínku. Nemusím říkat, že to lezlo jak do času, tak do peněz. Ale dovolená je jednou za rok, tak co. Kluci usnuly a spaly skoro celou cestu až na jih Itálie. Pravda, s mými zastávkami to trvalo o nějakou hodinku déle. Ale dojely jsme. Konečně. Začalo vybalování do apartmánku, který byl kouzelný. "Miláčku, zapni k tomu rádio," volal manžel. Hupla jsem do auta, a začala hystericky přehrabovat zbývající kufry. Nic. Kazeťák nikde nebyl. Vzpomínala jsem kde jsem ho viděla naposledy. No na schodech u našeho paneláku. "Zlato, myslím, že kazeťák je někde u našeho paneláku". No skvělé. Neřekl nic, opravdu ho miluju.
Vybalily jsme a hurá do plavek na pláž. Nádherné teplé počasí, a moře radost pohledět. Děti dováděly ve vlnách, a já se natáhla na pláž. Ikdyž jsem vypila nevím kolik cappuccin a utratila tak třetinu rodinného rozpočtu, lehla jsem a v momentě usnula. "Miláčku měla by ses asi otočit, jsi nepřirozeně červená". Zněla slova mého manžela, která mě vytrhla ze spánku. Když jsem viděla své nohy, došlo mi, že v tom zmatku s hledáním rádia jsem namazala děti, ale na sebe jsem zapomněla. Nevadí, aspoň chytnu barvu. Na večer jsem pochopila. Nemohla jsem sedět, ležet a mít nic na sobě. Doslova jsem hořela. Děti na mne patlaly jogurt a ten se do minuty vypařil. Byla jsem jak spařené prase. Chtělo se mi brečet, ta bolest byla hrozná. Dalších pár dní jsem na pláž chodila navlečená jako na podzim, nohy zabalené do ručníku, triko s dlouhým rukávem a pod slunečníkem. Do moře jsem chodila oblečená abych se aspoň schladila. Ven jsem chodila až když slunce zapadlo. Takhle jsem trávila první týden dovolené. Druhý týden nás ráno vzbudil zvuk připomínající válečné nálety. Vyběhla jsem ven, protože to samozřejmě vzbudilo jen mě, zatím co ostatní spaly jak miminka. Pár metrů od našeho apartmánu na vodě přistávalo letadlo a nabíralo vodu. Venku bylo jako v peci. Byla to náramná podívaná, nabralo vodu a vzhůru. Při pozorování kam letí jsem se otočila, a s hrůzou zjistila, že necelý km od nás hoří stráně. Malé letadélko, které mi přišlo hrozně roztomilé když nabíralo vodu, se mi najedou zdálo ještě menší. Proboha, to nám hoří za zády? Hořelo z vedra. Toto probíhalo další 3 dny. V noci se nedalo spát, jedině pod mokrým ručníkem. Bylo nesnesitelné horko. Ale jsme přece u moře, tak co. Takže poslední dny dovolené se děti koupaly v moři a za zády jim letadlo nabíralo vodu na hašení požáru, já byla nervozní kdy nám začne hořet apartmán a po těle jsem měla obrovské puchýře. Jen manžel byl v klidu. Domu jsem se vrátila v podstatě bílá, protože puchýře se sloupaly a pod nimi nic, co by jen vzdáleně připomínalo opálenou pokožku. Takže příště to snad bude lepší.
Mimochodem není to jen problém s opalováním. Létat nemůžu taky. Poslední pokus o cestováním letadlem skončil katastroficky. Na letišti před odletem jsem sebou práskla a manžel mne táhl na dámské záchodky, kde jsem pozvracela co šlo, a můj milující muž mne odtamtud musel vytáhnout násilým, držela jsem se zuby nehty záchodové mísy, protože naše letadlo hlásilo odlet. Jak jsem se dostala do letadla nevím, byla jsem jako v tranzu. Hodina a půl letu, kde jsem v malém prostoru křečovitě seděla a byla cítit tím, co jsem snědla k snídani, byla nejen asi pro mne, ale i pro cestující v mé blízkosti, hodina a půl stresu. Celou dobu jsem se držela tak křečovitě sedadla a oči tak pevně zavřené, že jsem po přistání nemohla ani otevřít oči a ani se pustit sedadla. Z letadla mě opět vytáhl manžel. Jak, nevím. Po dobu naší návštěvy Londýna, kde jsme byly za našimi přáteli, jsem se celý ten týden volno dávala do pořádku. A chystala se na let zpět. Takže z Londýna se nepamatuji nic. Cesta zpět byla absolutně stejná. Takže v momentě přistání jsem byla já ta co nejvíce tleskala a v obličeji skoro výraz šílence. Takže teď už vím, že létat taky nemůžu.